Byl jsem spolu s kolegyní vyzván, abychom upravili text o myšlenkách více do technických vzorců. Syntézu pocitů a technických příměrů, která je výsledkem našeho úsilí, jsme se pokusili shrnout do jednoho schématu a několika vzorců.

Přijmeme-li fakt, že myšlenka je informace nesená určitou silou a budeme-li dále uvažovat o síle jako energii pohybující se určitým směrem a o informaci jako o určitém, byť běžnými prostředky stále ještě neměřitelném, množství hmoty vyzařující určitý magnetismus, můžeme za pomoci obecně platných zákonů přijmout tato pravidla:

1)     STEJNÉ PŘITAHUJE STEJNÉ – tedy i stejná, lépe řečeno stejnorodá, myšlenka přitahuje jinou stejnorodou myšlenku (myšlenku stejného druhu); to je dané informací obsaženou v myšlence a neodvisí to od síly, která myšlenku nese;  v důsledku toho můžeme hovořit

a.      o ÚROVNI MYŠLENKY, která je dána hmotností informace v ní obsažené; myšlenka se pohybuje v prostoru ve vrstvě, která jí klade nejmenší odpor, tedy ve vrstvě podobných myšlenek a

b.      o KONCENTRACI MYŠLENEK dané jejich magnetickým nábojem, jenž zajišťuje, že myšlenky obsahující stejnou informaci se mají snahu zcela samovolně sdružovat, zesilovat přitom své hodnoty magnetismu a vytvářet tak stejnorodé pole

2)     RŮZNÉ SE SJEDNOCUJE – pohybujeme-li se v určité úrovni (v určité vrstvě) myšlenek, mají se tyto tendenci sjednocovat a síly v nich obsažené se sčítají a v důsledku toho

a.      jedna myšlenka druhou urychluje, vychyluje z dráhy nebo zastavuje což je dáno SMĚREM (VEKTOREM), kterým stejnorodé myšlenky působí přičemž

b.      takto nově směrovaná myšlenka současně mění i svůj POTENCIÁL, což je opět dáno součtem tentokrát však energií v jednotlivých myšlenkách obsažených

Z uvedeného vyplývá ještě jeden fakt, který někteří nazývají ZÁKON ZPĚTNÉHO PŮSOBENÍ. Ve skutečnosti je to však pouze důsledek zde napsaného. Uvažujme ještě jednou: Myšlenka se skládá z INFORMACE a SÍLY. Sílu jako takovou můžeme směrovat a sčítat. Nikoho nás přitom nepřekvapí, že působení síly je ohraničený děj a jejím vysláním určitým směrem ji zčásti nebo zcela ztrácíme. A jak je to s informací? Sdělením informace se tato nezmenšuje! Zůstává nám v plné hodnotě a její působnost se přenesla na další subjekt. To však má pro myšlenkové pochody fatální důsledky! Myšlenku, kterou jsme vyslali do prostoru, jsme si zároveň ponechali. A protože platí obě výše uvedená pravidla, má námi vyslaná myšlenka již od svého prvopočátku tendenci se vrátit. Je totiž přitahována naprosto totožnou informací, jež v nás zůstala. Síla, kterou jsme vynaložili na její vyslání, potom způsobí, že naše myšlenka se vydá na cestu, po které se za pomoci magnetismu v ní obsažené spojuje s dalšími stejnorodými myšlenkami. Když se vyrovnají síly všech do té doby pospojovaných myšlenek MIMO nás a pohyb myšlenky se zastaví, začne neochvějnou silou působit původní myšlenka, která v nás zůstala. To nakonec způsobí, že zesílená myšlenka se vždy vrátí k tomu, kdo ji vyslal! Není z toho úniku. Každý, kdo se podílel na nyní již zesílené myšlence, bude touto zesílenou myšlenkou také sám zasažen. Navíc se zcela jiným potenciálem, než se kterou původní myšlenku vysílal.

Tak to je jeden z důsledků chování myšlenek, pro který se obyčejně používá označení ZÁKON ZPĚTNÉHO PŮSOBENÍ. Ve skutečnosti se však nejedná o zákon ve smyslu pravidel chování myšlenek, ale o jejich důsledek.

Pozor!

Z pravidel uvedených v úvodu, je zřejmé, že prvotní pro chování myšlenky je informace a druhotná je síla. I to má svůj zcela zákonitý důsledek, který je znám jako zákon jak nahoře, tak dole. Jeho odvození se však již neobejde bez uvažování o jiném zdroji síly vysílající myšlenku, než je člověk, a tak úvahu na toto téma ponecháme na později.

Jak se v tomto prostředí chová člověk?

Všimněme si, že až doposud jsme hovořili o myšlence zcela obecně. Teprve s vřazením subjektu produkujícího myšlenky (člověka) se do našeho systému dostávají kategorie DOBRO a ZLO.

Pro další vysvětlení přijměme ještě jeden předpoklad: MYŠLENKA MÁ SNAHU SE VŽDY PROJEVIT jako nějaký skutek nebo čin. A pouze na druhu myšlenky potom záleží, zda-li se projeví jako např. vyřčené slovo, psaný text, posun hmoty či nějak jinak.

Jistě je každý z nás schopen uvést řadu příkladů, kdy nějaký skutek byl pro jednoho člověka dobrem a pro jiného člověka zlem. Uvědomme si však, že se jedná o stále stejný skutek – čin – projevenou myšlenku, na které se vůbec nic nezměnilo! To, zda-li tento skutek byl dobrem či zlem je věcí pouze subjektu, který jej posuzuje.

Co z toho vyplývá?

Pravidla pro myšlenky musí být UNIVERSÁLNÍ a v obecné úrovni nesmí obsahovat rozdělení na pravidla pro dobré a samostatně pro zlé myšlenky. Toto rozdělení je záležitostí pouze člověka a nikoli systému myšlení. Ze SYSTĚMOVÉHO POHLEDU bychom mohli dokonce prohlásit, že dobro a zlo je totéž.

Protože však NOSITELEM MYŠLENKY JE VŽDY ČLOVĚK, musíme se rozdělením na DOBRO a ZLO zabývat.

Předně si pojďme uvědomit, že i člověk je hmota a energie. Vyzařuje tedy určitý magnetismus a má nějaký potenciál. To kolem jeho těla vytváří určitý obal, jenž jej mimo jiné chrání před vlivy pro něj nepříznivých myšlenek. Takový obal lze různými technikami zvětšovat či naopak zmenšovat. Vliv na schopnosti má zcela jistě mnoho faktorů od způsobu života až po meditace a modlitby. Tento obal člověka chrání před myšlenkami, které jej nezajímají, a je naopak propustný pro myšlenky reprezentující jeho chtění. V absolutní vyrovnanosti – kdy člověk nic nepotřebuje a nic jej nedokáže vyvést míry – se tak vlastně dostává do pozice, že se o nic nezajímá a současně nic nechce. On prostě jenom je. Nic víc, nic méně – vlastně existence bez života. Takoví lidé však existují pouze teoreticky (to nepopírá fakt, že o jistou vyrovnanost usilujeme úplně všichni!), protože prakticky každý člověk něco chce.

Prosím, uvědomme si, že i nyní hovoříme o VYROVNÁNÍ, nikoli o dobru nebo zlu. Do té míry, do jaké jsme vyrovnané osobnosti, jsme i odolní vůči myšlenkám kolem sebe. A podle toho jak jsme nevyrovnaní nás také mohou cizí myšlenky zasáhnout. Jestliže něco chceme, nebo se naopak něčemu bráníme – tedy opět chceme, tentokrát však aby se něco nestalo (vlastně se jedná o negativní chtění a proto můžeme dále uvažovat pouze o chtění jako takovém) otevíráme v našem ochranném obalu jakési MYŠLENKOVODY (připodobněme je k tenkému drátku vedoucími silnou zdí), kterými vysíláme do okolí své myšlenky. Snažíme se dosáhnout svého cíle, splnit si to, co chceme. Současně s tím se však otevíráme a stáváme přístupnými myšlenkám obsahující stejnou informaci.

Promyslíme-li tuto skutečnost do důsledku, nabízejí se nám pouze dvě možnosti. Buď budeme ke svému okolí zcela neteční a bez jakéhokoli chtění (znovu se ptám, je-li to vlastně ještě žití?) nebo budeme něco chtít. Lhostejno, zda-li budeme pouze pasivně něco očekávat nebo aktivně pro splnění našeho přání budeme vydávat energii a činit skutky. Ber kde ber se totiž v takovém případě otevíráme a stáváme se ovlivnitelnými vnějšími myšlenkami obsahujícími stejnou informaci. Nemůžeme tomu zabránit. Ve svém důsledku tedy o kvalitě našeho života z pozice dobro či zlo rozhoduje nikoli to, o čem přemýšlíme, ale jak o tom přemýšlíme! O výsledném efektu jak na nás myšlenka z venku zapůsobí, totiž rozhoduje směr a energie jakou jsme vlastní myšlenku do prostoru vyslali, a ne její informační hodnota.

Je-li myšlenka pozitivní – DOBRÁ, potom se díky stejnorodosti dokáže spojit s jinou myšlenkou téhož druhu. Bude-li tato cizí myšlenka také dobrá, potom se obě vzájemně zesílí, bude-li cizí myšlenka zlá, potom se jejich energie a směr (alespoň do jisté míry) vyruší.

Schématické vyjádření působení PRAVIDEL na člověka

Legenda:

Poznámka: DOBRO a ZLO jsou uváděné z pohledu subjektu A

Několik příkladů, podnětů a otázek vyplývajících z řečeného

·        Mějme prosím na paměti, že zlá myšlenka a myšlenka na potlačení cizí zlé myšlenky NEJSOU STEJNÉHO DRUHU. Nejsou stejnorodé, neboť jedna nese informaci o ublížení a druhá nese informaci o obraně. Nemohou se tedy ani potkat, neboť putují každá v jiné úrovni. Naopak pozitivní myšlenka o ubližování (např. v životě bych nikomu neublížil) je s cizí myšlenkou na ublížení směrovanou proti konkrétní osobě stejnorodá. Mohou se tedy setkat a vzájemně se vyrušit, takže se oné osobě nic nestane. Shrnuto je to vlastně PŘIJETÍ cizí zlé myšlenky.

·        Proč někdy hovoří lidé o tom, že mají „těžkou hlavu“, nebo naopak o někom řeknou, že se „vznáší nad zemí“? Ano, odpověď je v ÚROVNI MYŠLENEK, ve které se daný člověk pohybuje. Podobně bychom použitím PRAVIDEL mohli odvodit podstatu mnoha dalších lidových rčení, např. „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“, „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ nebo „ráno moudřejší večera“, atd.

·        Obraz PRAVIDEL bychom mohli snadno nalézt v běžném životě lidí. Opět několik příkladů: Vícehlasý pěvecký sbor vydává plnější zvuk než zpěvák sólista; směnka avalovaná několika ručiteli je z hlediska splatnosti kvalitnější než směnka vlastní; pro zdravou výchovu dítěte je daleko příznivější úplná rodina, než vyrůstání pouze s jedním rodičem; atd.

·        Dokonce bychom se mohli použitím PRAVIDEL pokusit o definici takových kategorií jako je „pravda“ nebo „svoboda“. Pro kategorii „pravda“ by mohl pokus o její definici vypadat třeba takto: Pravda je myšlenka, která koncentrací  dalších myšlenek dosáhla takového potenciálu, že potenciál jakékoli jiné myšlenky je ve srovnání s ní bezvýznamný. – Prosím, laskavý čtenář nechť přijímá, že se jedná v tomto případě pouze o pokus, ne o definici samu. Kategorie „pravda“ je totiž autorovi v této chvíli natolik posvátná, že by se nedovážil vyslovit jakoukoli její definici formou tvrzení.

·        Důkladné promyšlení a následné žití podle PRAVIDEL by vedlo k bezkonfliktní společnosti jedinců, přičemž jejich individualita by zůstala zachována.

·        INFORMACE skutečně v myšlence obsažená je dána skutečnou a pravou vůlí člověka. Nelze ji obelstít. V tom je dán princip spravedlnosti. Ať člověk navenek deklaruje a komentuje svůj čin (tedy projevenou myšlenku) jakkoli, vrátí se mu zesíleno to, co svým činem skutečně zamýšlel, byť by v těchto rovinách byl rozpor sebevětší.

·        Tato PRAVIDLA o myšlenkách jsou platná i tehdy, když přemýšlíme o myšlenkách.

A co na to Bůh?

Vše, co bylo až dosud napsáno, je platné jak pro ateisty, tak pro věřící. Chceme-li se vnořit do uvažování o myšlenkách ještě hlouběji, musíme se vypořádat s jejich existencí nezávisle na svém nositeli, nezávisle na člověku.

Již samo rozdělení na myšlenky dobré a myšlenky zlé, v mnohých z nás evokuje pojmy jako peklo, nebe či láska. Než se k nim však dostaneme, zkoumejme chování myšlenek v mezních situacích.

Ty mohou nastat ve dvou případech. Tehdy, když je výsledný vektor spolupůsobících myšlenek nulový nebo tehdy když je výsledný potenciál spolupůsobících sil nulový. Jak se v takových případech chová myšlenka?

·        Myšlenka s nulovým vektorem zastavuje svůj pohyb. Spolu s ostatními myšlenkami bez pohybu uspořádaných díky jejich hmotnosti a magnetismu do určitých úrovní vyplňují prostor kolem nás. Ten se stává uspořádanou zásobárnou statických informací pro nové myšlenky a později i činy a skutky. Vytváří se tak vlastně obal zahrnující veškeré lidské bytosti. Vzniká kolektivní nevědomí obsahující prvky společné všem lidem.

·        Myšlenka s nulovým potenciálem se díky svému vektorovému působení stále pohybuje. Dříve či později tak na své cestě dojde až k člověku, který ji vyslal. Nemaje však žádných ambicí, přijímá jeho potenciál a zůstává v jeho blízkosti. Tím vytváří ono ochranné pole, o kterém byla zmínka dříve.

Zbývá ještě jeden zcela mimořádný případ, extrém extrémů: myšlenka s nulovým vektorem i nulovým potenciálem. Jak můžeme chápat tento případ? Odpověď je prostá. Nemůžeme jej nikdy a zcela pochopit. Jedná se o jeden jediný bod, který zároveň obsahuje ochranné vrstvy každého jednotlivce i všech lidí dohromady. Je to absolutní koncentrace všech informací do jediného jsoucna. Je to – a to je to jediné, co o tom můžeme prohlásit. A jestliže toto „JE TO“ přijmeme do svého vlastního bytí, potom zpravidla hovoříme o Bohu a o víře v Boha. – Potom lépe porozumíme tomu, že „... na počátku bylo SLOVO a to slovo bylo BŮH...“ –

Člověčenské žití s Bohem

Přijme-li člověk víru v Boha, potom zpravidla také snadno přijímá i onu skutečnost Jeho všemohoucnosti. Méně však o ní uvažuje poctivě a do hloubky. Většinou ji ze své pohodlnosti zaměňuje za povinnost Boha vždy něco plnit. Tak tomu ale není. Všemohoucnost Boha je dána tím, že se jedná o koncentrované informace, nikoli o koncentraci nějaké pohybové energie. On všechno může, protože všechno ví. A právě proto, že všechno ví, tak nic nemusí.

Máme tedy uvažovat o libovůli Boha? Ani s tím nelze souhlasit. Stejně tak ale nelze ani přijmout dětinskou interpretaci Jeho vůle jako nějakého souboru detailních individuálních plánů pro každého člověka. Východiskem z této situace jsou zákony, které Bůh do STVOŘENÍ vložil a jimiž se všichni a všechno řídí. Zákony, coby danosti bez jakýchkoli výjimek platné pro každou situaci a každého tvora.

Energií potřebnou pro plnění takových daností je Božská vůle, kterou lidé běžně nazývají LÁSKA. Je to nejvyšší a nejčistší forma energie projevovaná prostřednictvím vřelého citu v celém STVOŘENÍ.

Je to láska, která lidem umožňuje čerpat informace z kolektivního nevědomí, neboť ona nahrazuje PRAVIDLY definovaný a v kolektivním nevědomí chybějící VEKTOR síly strhávající zde usazenou myšlenku ke konkrétnímu člověku. Děje-li se tento proces, hovoří člověk většinou o vnuknutí, jindy se tak může dát i prostřednictvím snů.

Uvědomme si však ještě jednu věc, která z řečeného vyplývá. Přijímáme-li Boha jako prostupujícího všemi ochrannými vrstvami jedince i celého kolektivu, přijímáme tím i skutečnost, že ve všech ÚROVNÍCH MYŠLENEK a ve VŠECH KONCENTRACÍCH MYŠLENEK se děje najednou stejný proces. Z hlediska lidského bychom mohli hovořit o tom, že jednotlivé stejnorodé informační vrstvy se slévají do jednoho jediného mnoho druhového informačního pole. Prostupující myšlenka od Boha směrem k člověku, zesílení této myšlenky myšlenkou člověka a její následný návrat k Bohu potom nutně způsobují záznam v celém mnoho druhovém informačním poli. Z hlediska prostého člověčího rozumu však toto pole stále zůstává jako soubor stejnorodých informačních vrstev a proto člověk vnímá záznamy o působení myšlenky v mnoha vrstvách najednou. Pro tento jev se vžil název ZÁKON JAK NAHOŘE, TAK DOLE.

Laskavý čtenář, nechť si uvědomí, že stejného může člověk dosáhnout intenzivním směrováním vlastní myšlenky k Bohu – potom hovoříme o modlitbě. Pozor! Modlitba není jakékoli odemletí naučené říkanky!! – Jeho obohacení člověčího signálu a navrácení zpět k člověku. I tento způsob vede k záznamu ve všech stejnorodých vrstvách najednou.

Porozumíme-li dobře zákonu „jak nahoře, tak dole“ a uvědomíme-li si, že energií prostupující bezprostřední i vzdálené okolí člověka je láska, potom již snadno připustíme význam modlitby a život s Bohem jako odpovědný postoj člověka ke STVOŘENÍ.

A co „nebe“ a „peklo“?

Bohužel, i zde podobně jako u „dobra“ a „zla“ je nutné konstatovat, že se jedná o subjektivní pohled člověka nebo skupiny lidí. Stejně jako něčí dobro může být jiného zlo může být stejný stav pro jednoho peklem a pro druhého nebem. Takže pouze lidský výmysl, snad jenom intenzivněji prožívaný.

Když už jsme se dostali až ke slovu „prožitek“, zdůrazněme znovu zadání: Shrnout text o myšlenkách do technických vzorců. – To samo o sobě prakticky vylučuje emoční pohled na věc. Technické vzorce zapojují především rozum. Jestliže se nám však podařilo narušit technikovu rozumovou strohost a přimět jej alespoň k zapochybování nad emocemi, je náš cíl více než naplněn.

Tak tolik výsledek naší práce. Myšlenky o myšlenkách zde sepisujeme za plného vědomí působnosti PRAVIDEL. Víme, že se k nám tyto informace vrátí a věříme, že připutují v podobě zesíleného dobra...