Rozhodnutí Přírody
Někteří jej nazývali Osudem, jiní Bohem, další Architektem všehomíra. Ti nejprostší jí ale říkali jednoduše Příroda. Ano, byla to žena – pakliže na tom vůbec u bezpohlavní bytosti záleží. Byla moudrá, mocná a laskavá. A jako každá správná máma, tak i ona vedla svoje děti k poznání sebe sama a tedy vlastně i jí samé. Věděla, že když se rozhodnou a budou jako ona, tak se jim povede nejlépe. Nechávala je tedy, aby si hrály a šly každé svou vlastní cestou.
Jedna velká skupina – dnes jich bude téměř třetina všech jejích dětí – sama sebe nazývala Jiskrnými dětmi. To podle rituálu, kdy každý v sobě měl nosit kamenem vykřesaný malý kousíček jejího světla. Žily po celé Zemi. Bylo jich opravdu mnoho.
Začínaly však jako všechny ostatní. Prostě a jednoduše žily, radovaly se, milovaly se, množily se a byly šťastné. A jak se rozmnožovaly, tak pocítily potřebu mít svého Otce, který do jejich bytí vnese řád. Vysnily si jej tedy. Byl to dobrý otec. Laskavý, milý ale i tvrdý a neúprosný. Tak neúprosný, že vždy dodržel svoje slovo, i když to mělo znamenat trest nejvyšší pro řadu z nich. Skupina se rozrůstala a mohutněla. Do přímého kontaktu se s Otcem dostalo stále méně dětí. Otec již nemohl svoji moudrost a zkušenost předávat všem svým dětem. Vzal si tedy na pomoc neviditelného pomocníka. Říkal mu Duch a brzy mu tak začaly říkat i všechny jeho děti. Měl na starost pravost a správnost myšlení a jednání všech dětí. A zařízeno to bylo tak, že většina jich jej sama vyhledávala. Ty byly spokojené. K některým se však Duch do mysli nedostal – nepustily jej tam. Duch se radil s Otcem – byl to přece i jeho otec – jak celou věc napravit. Rozhodli se, že dají dětem přiklad, kterému snadno porozumí, a poslali mezi ně svého zástupce. Vypadal stejně jako ony. Na rozdíl od nich však byl obdařen darem nekonečné lásky a to nejen k přátelům, ale i nepřátelům a dokonce i sám k sobě. Všichni si jej oblíbili a po vzoru svých synů mu začali říkat Syn. Miloval je všechny a všechny děti milovaly jeho. Když se jim snažil ukázat co všechno mohou samy a bez jeho pomoci dokázat, zmocnil se jich hněv a vše chtěly hned a bezpracně. Nedal jim to. Proto jej zabily. Pro svou pýchu a hamižnost. Otec se jej vzal zpět k sobě a učinil jej také neviditelným. Nechal mu však všechny děti na starost.
Tak skupina žila v setrvačnosti již téměř dva tisíce let. Nyní se ale přestala rozšiřovat. Některé jiskry skomíraly, jiné byly dokonce vyhaslé! Skupina onemocněla. Dostal se do ní virus a zvolna a nenápadně ji ničil. Dělal to chytře. Infikoval samotný střed skupiny dětí. Bylo jenom otázkou, kdy se skupina roztříští na malé střepinky, které se pobijí mezi sebou.
Příroda zneklidněla. Může si dovolit tenhle experiment? Přemítala a tu si všimla jiné – nesrovnatelně menší – skupiny, která žila uprostřed skal, lesů, vod a trav daleko od prostoru, jemuž Jiskrné děti říkaly civilizace. Také měly vysněného a vyvoleného Krále, který dbal na dodržování pravidel a zákonů matky Přírody. I on si vzal pomocníka. Říkal mu Kouzelník a všichni jej znali a měli v úctě. Byl jako jeden z nich a pomáhal jim pochopit a užívat darů matky Přírody. Také oni měli svého zástupce, který učil lidi lásce jednoho k druhému. Učil dobře, proto mu dali jméno Učitel.
I oni měli kdysi mezi sebou děti, které na svém Učiteli chtěly dary a nehodlaly pracovat a vzdělávat se. A i v této skupině měli děti, které se rozhodly svého Učitele umlčet. Nepovedlo se jim to však. Nedovolil jim to Učitelův starší bratr – Bojovník. Ten ve skupině dbal na spravedlnost.
Příroda si oddychla a tiše usnula. Věděla, že řešení existuje. Věděla, že její rodičové Energie a Vesmír (kdož ví, kdo byl otcem a kdo matkou, když i oni byli bezpohlavní?) jí krásným snem dají znamení, kdy má Otec znovu poslat svého Syna mezi Jiskrné děti a učinit jej Bojovníkem.
