Naivita?
Paní recepční jedné velké firmy na mě z dálky zahlaholila: „Dobrý den, už jsme Vás tady dlouho neviděli. Jak se máte?“ Měla pravdu. Nebyl jsem tam už velice dlouho, a když ano, tak tam zase nebyla ona. Dvě společenské větičky a upřímný úsměv z mé strany byly oplátkou za její milé přivítání. Bezprostřední pokračování hovoru mě však trochu překvapilo. Na to, že se známe opravdu jenom od vidění, bylo nečekaně upřímné. Prostě z ničeho nic vyhrkla: „Tak už jsem se rozvedla!“
V duchu známé poučky, že stejné se stejným oplácí, jsem kontroval také překvapivým „gratuluji“ a napřáhl ruku k potřesení. – Vím, že rozvod není zrovna v duchu křesťanských zásad, jednak s tím ale už stejně nešlo nic dělat a jednak bylo třeba získat její důvěru. Na poopravení jejího názoru bude jistě dost času později. Tak nějak jsem v té chvíli uvažoval. – Přijala a rozpovídala se:
Prý manželova nevěra… Provalila se loni před vánoci… Když jí měsíc před tím přesvědčil, aby šla na potrat… Rozčílila se ještě nyní „tak já v nemocnici cedím krev a on si někde užívá s jinou“ a prý že to vyřešila rázně. V lednu žádost o rozvod, za tři měsíce hotovo. A prý už je jim dobře… Oba dospívající syny jí soud nechal v péči… On by je stejně prý nechtěl… Hlavně toho s těžkým zdravotním postižením… Jenom prý bylo trochu složité to dohadování o výživném… Zvláště, když zjistila, že bývalý manžel měl plat o patnáct tisíc větší, než jí říkal a než posílal na společný účet… Vyprávění skončila s uvolněným, leč trochu hořkým úsměvem a konstatováním: „To jsem ale byla naivní, že? Vždyť děláme ve stejné firmě. On je jeden z ředitelů na pobočce v Praze. Tu novou si našel také tam…“
Tak, to je náš dnešní „základní příběh.“ Ač zní opravdu přinejmenším velmi zvláštně, stalo se mi to na vlastní kůži. Samozřejmě jsem té dámě nějak odpověděl a samozřejmě, že ten rozhovor měl ještě další pokračování. – Vyznávám krásné pravidlo, že se setkáváme, abychom mohli obohatit jeden druhého, rozdělit se, pomoci si navzájem. Třeba jenom radou nebo upřímným nasloucháním. Platí to pro to setkání tehdy a stejně tak pro naše „setkávání“ v dialozích rozumu a pocitů. Přesto jsem váhal, zda-li se zrovna o tenhle příběh mám podělit na stránkách farního časopisu. Je totiž takový „málo křesťanský.“ Na druhou stranu, je skutečný. Co tedy? Vytáhneme na tu ženu laciný odsudek chování, které se neslučuje s křesťanskými hodnotami, nebo odsouhlasíme, že její chování je naivní? Nebo s tím naložíme ještě nějak jinak? A jak?
