Pomoc nebo manipulace?
Tatínek mé známé je těžký diabetik. Nedávno se dostali všichni – ona, její tatínek i maminka – do zvláštní diskuse:
Má známá: Viděla jsem v lékárně pěkný glukometr. Ráda bych ti ho, tati, koupila k narozeninám. Chtěl bys ho?
Její matka: To já jsem tátovi navrhovala už dávno. On ale nechce. Že prý by to stejně nepoužíval.
Má známá: Hlavně jde o to, abyste podle naměřených hodnot třeba upravili stravování, na čas třeba zpřísnili dietu. Aby se ti to nezhoršovalo. Jde o to nejíst sladké ale také ani tučné a málo škrobů.
Její otec: Mě to nezajímá.
Její matka: No, to my by jsme asi stejně nedělali.
Ta diskuse jenom potvrzovala dlouhodobý a setrvalý stav: Těžce nemocný otec odmítající jakoukoli praktickou pomoc vyjma pravidelných, nic však neřešících, kontrol u lékaře, jeho nevzdělaná, neinformovaná manželka (při té diskusi prý dala manželovi dva velké kusy dortu s tím, že je to „dia“ dort koupený v cukrárně) a ta má známá, která vidí, jak se její rodiče řítí do obrovských zdravotních problémů.
Otázek se hrne hned celá řada: Co má ta má známá dělat? Trvat si na svém a změnit rodičům životní styl včetně naučeného stravování? Jak? Nechat to všechno být a trpělivě snášet, až třeba její tatínek bude nepohyblivý na vozíčku? I když si to vlastně způsobil sám vědomým odmítáním dobrých rad? A co ten lékař? Má po něm požadovat, aby lépe a důrazněji tatínka poučil? A co když její otec při kontrole říká něco jiného, než potom doma dělá? Dokážete Vy poradit rodičům tak, aby to přijali? Jste ochotni přijmout rady vlastních dětí?
