Proč můj otec do kostela nechodí a já ano
Když jsem se ve svých téměř čtyřiceti letech začal pídit po růženci, zpěvníkách a svatých obrázkách po babičce, byla její pozůstalost složená v krabici ve sklepu rodičů již poryta mnohaletou vrstvou prachu. Rodičové tam ty věci uložili, protože je jaksi nepotřebovali. V kostele byli naposledy na vlastní svatbě a potom ještě jednou, nechat mě pokřtít. Potom už nikdy. Vlastního otce již ani jeden z nich neměl, matky jim to již nenařizovaly a oni sami necítili potřebu. Možná spíš naopak. Něco jim zbraňovalo. Hlavně mému otci.
Zato já, již coby malý kluk, chodil do kostela rád. Tehdy pokaždé s babičkou. Ostatně proto jsem také začal shánět tu její „kostelní pozůstalost“. Ona mi totiž vždycky po cestě – a že jsme to měli daleko, přes kopec až do vedlejší vesnice – krásně vyprávěla. Vůbec to byla taková povídavá žena. Prý nás bývalo dřív slyšet než vidět. A v tom kostele se také babička vždycky tak pěkně a zvláštně usmívala. To se mi velmi líbilo. Po letech jsem si na to vzpomněl a chtěl jsem ty babiččiny věci.
Můj táta, ten měl jako malý kluk s kostelem úplně jinou zkušenost. Když byl se svojí maminkou v kostele a zlobil – tedy, tak tomu volání po pozornosti říkala ona – tak ho máma vytáhla za ruku ven, se slovy „to by bylo, ty fracku, abys tam tu hodinu nevydržel v klidu“ ho seřezala a potom zatáhla zpět do kostelní lavice.
A tak se ptám: Může být naše rozdílná zkušenost z dětství příčinou toho, proč můj otec do kostela nechodí a já ano? Může mít zážitek z dětství, křivda či radost takovou sílu, že ovlivní naše chování v dospělosti?
