Zmrzlina
Malý capart se zajíká srdceryvným pláčem. V ruce drží dřívko od zmrzliny, zvedá ruku k mámě a k tátovi a nechápe, jak je možné, že mu to udělali:
Oba si před chvílí přinesli z obchodu tu voňavou studenou věc, oba se do ní pustili a tak se u toho usmívali. A jemu dali rohlík! Obyčejný rohlík, jako pokaždé, když jdou všichni nakupovat. Zahodil ho, protože chtěl také tu věc, která dělá tak hezké úsměvy. Zahodil ho a rozplakal se. Máma mu dala líznout té studené věci, to jo, jenomže mu ji zase hned vzala. A on chtěl mít stejnou jako oni dva. Křičel, až se zajíkal. Nechali ho. V parku prý auta nejezdí a tak se mu nemůže nic stát. Kousek dál táta odhodil klacík s tím dobrým, co si strkal do pusy. Sebral ho. Ono to tam už není! Taková nespravedlnost! Zajíká se, nechápe, ukazuje to tátovi i mámě. V uslzených očích můžeme číst obvinění „Co jste mi to udělali?!“
Ptám se: Jak se měli rodičové zachovat?
· Udělali všechno správně.
· Měli capartovi koupit zmrzlinu také.
· Měli si ji raději odepřít oni sami.
· Měli dítěti koupit zmrzlinu také, při rozbalování jí kus odlomit a zahodit a zbytek mu dát do ruky.
Jak byste se zachovali Vy?