O očekáváních a pokoře
Chtěl bych se vyzpovídat – Tobě můj Pane.
Vím, mohu s Tebou v tichých meditacích dokonce rozmlouvat. Ptát se Tě, cítit Tvoji přítomnost, dostávat odpovědi, vnímat Tvoji neutuchající lásku, nechat se zaplavovat Tvojí milostí, mít Tě rád a prožívat Tvé všudypřítomné Dobro. To všechno mi dáváš. – Z celého srdce Ti za to všechno děkuji. Vážím si toho a pamětliv přikázání „Nevezmeš jména Božího nadarmo“ se přesto osměluji prosit o Tvoji přízeň. Mám prostě potřebu podrobit se řádu, přijetím formy (kterou církev zavedla). – Tak se věci někdy mají…
Ponejprv Tě prosím o shovívavost za činy, které jsem konal, aniž bych tušil, že existuješ. Možná namítneš ono moudré „nevědomost hříchu nečiní“ a já budu nadšeně souhlasit. I tak je ale dobré si neustále připomínat odkud a z jaké nevědomosti člověk vyšel. Je to vedle upřímného naslouchání přátelům snad jediný lék jak nepropadnout pýše, která vždycky předchází pád. – I tak se věci někdy mají…
- o -
Jak to bylo? Nejprve jsem byl skálopevně přesvědčen, že řídíš každičký můj pohyb, každé nadechnutí i vydechnutí, každičkou myšlenku,… - všechno, úplně všechno, stále, neustále prostě aniž bych cokoli mohl. Potom jsem vztah k Tobě pojal jako Tebou daný souhrn pravidel, vzorců, zákonitostí a daností, na kterých vlastně nemohu nic měnit… - a zase jsem se ocitl v pasti té Tvé dokonalosti. Ve stavu, kdy Ty víš a můžeš všechno a já nic. Ve stavu, který neumožňuje vlastně cokoli činit. Ó jak jsem byl pošetilý! Dnes je to jinak…Pochopil jsem, že to byla moje neschopnost se pohnout směrem kupředu, nikoli tvá vůle. A stydím se za to dřívější přemýšlení. Konečně si uvědomuji, že jsi Láska sama. Že je dobré, abychom poznali svoji dětskou duši, neboť to je ten okamžik, kdy jsme byli Tebou jako čistí stvořeni. Že je nezbytné, abychom přijali svou lidskou nedokonalost i to, že na cestě sebepoznání klopýtáme o vlastní chyby. Uhýbáme a nechceme si omyly přiznat. Bojíme se pohlédnout pravdě do očí. – Možná bychom našli Tebe a uvědomili si, že každého z nás posíláš na Svět s jedinečným Úkolem. Ptejme se: „Kdo z nás má odvahu se po té cestě hledání Pravdy vydat?“ Nebude nás mnoho, ale i tak se věci mají…
Když jsem byl malý chlapec, uctíval jsem jiné bohy než Tebe. Jmenovali se „táta“ a „máma“ a byli pro mne vším. Chci věřit tomu, že oni to brali také tak. Přesto jsme ve vzájemných vztazích udělali spoustu chyb. Nepochopení, nedostatek vcítění a neschopnost správně komunikovat nás odvedly až ke vzájemnému odcizení. Utekl jsem do náruče jiné ženy, aniž bych dříve před tím dozrál v opravdového muže. Nikoli věkem, tehdy jsem měl za sebou již vysokou školu, ale vědomostmi o tom, kdo vlastně jsem, kam kráčím a co doopravdy chci. Dopadlo to, jak dopadlo, nebyl jsem sto přijmout některé její vlastnosti. Bylo to příliš zraňující a tak jsme se rozešli od stolu i lože. To byla velice těžká doba (možná úplně nejhorší) v mém dosavadním žití. Cítil jsem se velmi osamocený. A tehdy jsem poprvé potkal Tebe. Poslal jsi mi několik lidí se vzkazy, poslal jsi mi průvodce duchovními světy a ti mě dovedli až k Tobě. Nikdy Ti nebudu schopen dostatečně poděkovat za způsob, jakým jsi to udělal. Vždyť kolik lidí k Tobě přichází jenom proto, že „se to má“ nebo „to doma dělali také tak“! Takoví nemohou pochopit, co je to skutečné hledání a nacházení Boží milosti. Jenom díky tomu, že jsi mi dovolil projít těmi nepříjemnostmi, mohu dnes říct, co nechci a naopak co hledám. S pokorou se skláním před Tvou všeobjímající moudrostí. Tím, že jsi mi poslal do cesty produchovnělé osoby, které mají modlitbu v srdci (opravdově, neboť oni vědí, co to znamená) jsi mne naučil snad té největší věci. Pochopil jsem, že se nám dáváš poznat skrze skutky lidí. Pochopil jsem, že v každém z nás je Boží jiskra, že stojí za to hledat Tebe v každém člověku, se kterým se setkáváme … - zkrátka, začal jsem mít rád lidi. A pochopil jsem i to, že ne všichni tohle pochopí. I tak se někdy věci mají…
Nyní prožívám krásné chvíle. Hledám a alespoň v hrubých rysech nacházím svůj cíl, své místo ve světě. A byť se cítím stále ještě jako batole, které nejistými kroky prozkoumává okolí, vím, že s Tebou vždycky půjdu po správné Cestě. Usilovně a za pomoci mnoha dalších lidí pracuji na tom, aby každá moje myšlenka, skutek i čin směřovaly vždy ku prospěchu veškerého Dobra a slávě Boží. Jsem připraven jít po téhle cestě, ať se to bude zdát některým třeba i směšné, hloupé nebo pomatené. Ty sám, Pane, víš nejlépe, jak je dnes těžké otevřeně se hlásit k Tobě. Většina lidí vyznává jiné hodnoty, něž je náboženství (reprezentované oficiálními stanovisky současné církve). Najde-li se však alespoň ne čtyřicet, dvacet nebo deset ale jeden jediný člověk, který mi porozumí, půjdu po té Cestě dál, třeba až do Tvé náruče. Mnozí si svobodu představují úplně jinak, mne jsi však, Pane, dal do vínku tyto hodnoty. Tak se věci mají…
- o -
Tvoje vůle, Pane, se stává mým pokojem. Klidem, radostí a štěstím, jenž naplňují mé srdce. Chci Ti ty krásné pocity vracet, nejenom prosit a škemrat. Nejsem jako ti věční prosebníci. Dostal jsem od Tebe také určitou dávku sebevědomí a hrdosti. A i když tyto dvě vlastnosti zůstávaly dlouho skryté všem (i mému) zrakům, dnes se derou na povrch. Hrdě a vědom si sebe sama dnes prohlašuji, že Tě znám, hlásím se k Tobě a žiji v Tobě. Je-li to, Pane, hřích, odpusť mi, prosím. Mám Tě rád, miluji Tě a milován se být cítím. Pokorně se snažím naslouchat Tvým slovům v našich rozhovorech. S úctou hledím na všechna znamení, která mi ukazuješ, a s nadějí hledím vstříc dnům příštím. Tak se věc má…
Děkuji Ti, Pane, z celého srdce, jenž jsi také stvořil…
-- oOo --
