O pravdě a o nahotě
Táto,
když jsem ti říkal, že chystám výstavu fotografických obrázků, tak jsi ustrašeně a s pohrdlivým gestem pronesl: „Hlavně tam dej taky ty děvky.“ a další diskusi jsi nepřipustil. Nedá mi to. Musím se zastat přátel, kterých si vážím. A také chci svůj názor sdělit právě tobě – a jinou šanci než tento dopis nevidím.
Určitě znáš pohádku Císařovy nové šaty. Podvodníci – bezpracný výdělek – oklamaný císař, kráčející zcela nahý a ve víře, že je dobře oblečen – pravdivé děti a smějící se dav lidí… Přemýšlel jsi někdy, proč se ti lidé smáli? Mysleli si, že jsou něco víc, když na sobě mají několik hadrů? Nebo se zalekli toho, že by mohli mít stejné šaty (a tedy i vypadat) jako císař? Proč to nevykřikl nikdo z dospělých? To zase děti, byli ty jediné, které se nebáli vyslovit pravdu?
Proč se my dospělí neustále za něco schováváme? Za domy, auta, manažerské pozice a já nevím co ještě. A když už to nejde jinak, tak si alespoň pořídíme nepravdivý šat. Nepravdivý? Ano. Již pan Werich v jedné své písničce zpíval: „…bez šatů jsme nahatí od hlavy až po paty a nikdo neví, kdo je chudý a kdo je bohatý…“. Není to náhodou tak, že v mnoha případech se snažíme něco sami na sobě vylepšit? Nehrajeme si jenom na něco?
Možná namítneš, že nemůžeme chodit všichni nazí. A budeš mít pravdu. Byla by nám zima. To je ale jediný důvod! Bylo by to totiž rozhodně lepší a upřímnější. Alespoň by bylo vidět, kdo co skutečně a opravdu je. Odpadly by přetvářky a objevila by se pravda. Obyčejná pravda ve své nahotě! Na povrch by se dostalo, co kdo má v hlavě a hlavně v srdci. A to je to, čeho se lidé tak bojí. Raději budou obviňovat, kázat a stydět se. Za sebe, za ty nahé lidi, za ty, kteří to malovali, fotili nebo sochali, za ty kteří se na to dívají … zkrátka za kohokoli, jenom za sebe ne. Museli by si totiž nakonec přiznat, že je to jejich problém. A museli by začít pracovat sami na sobě. Alespoň sami sobě říct, co jim na tom tak vadí a proč jim to vadí, a při tom to nezahodit obecným prohlášením typu „to se nedělá“. No zkrátka museli by začít přemýšlet sami o sobě. To bolí. A nakonec by mohli objevit něco, co se jim nebude líbit. Tak raději kritizují. To je jednodušší.
Mé obrázky vyjadřují pravdu. Cítím to tak. Pomáhají mi dostat ven to, co je skryto uvnitř. A vůbec nezáleží na šatech modelů a modelek. V řadě případů dokonce nezáleží ani na pohlaví. Dokonce tvrdím, že nejsou nazí. Jenom prostě nemají šaty. Nikoho tak nematou a každý si může na jejich místě představit sebe sama.
Svých modelek a modelů si nesmírně vážím. S úctou a pokorou se před nimi skláním, protože oni skutečně „nesou svoji kůži na trh“. My všichni jsme byli v době fotografování schováni. Já za objektivem fotoaparátu a jiní někde v teple svých domovů. Oni jediní se postavili do světla a nastavili nám tak zrcadlo pravdy. Znamenají pro mne mnohem víc, než nějaký slepý politik, ziskuchtivý manažer nebo bůh ví jaký potentát této zeměkoule. Jsou pro mě králi a královnami pravdy. Mají srdce bojovníků, učí nás a pomáhají nám hledat vlastní duši. Proto bychom měli před nimi smeknout a ne je nazývat „děvkami“.
Bůh stvořil Adama také bez šatů. A stvořil jej „k obrazu svému“ – tedy nahého. Teprve poté, co žena a muž jedli plody ze stromu slibujícího vševědoucnost, poznali, že jsou nazí a opásali se fíkovými listy. Opásali se, protože se styděli. A za co? Za svoji nahotu nebo za to, že porušili zákaz, který jim Bůh dal? Odpověz si sám. Mně k tomu napadá jenom jedna moudrost proslulého fotografa pana Františka Drtikola. Ten říkal: „Dokud se stydím, tak nejsem čistý.“ – myslím, že to vyjadřuje vše.
Na konec snad již jenom jednu otázku k zamyšlení: Proč se nestydí malé děti za svoji nahotu, proč je nenazýváme „děvkami“ a dokonce je považujeme za roztomilé? Nemohlo by to být třeba tím, že jsou pravdivé a čisté? Že neumějí lhát, protože je to dospělí ještě nenaučili?
Dej ten dopis, prosím tě, přečíst i mámě. Také má právo (a možná i zájem?) vědět, co si myslím. A uznáte-li to oba za vhodné, tak jej klidně šiřte nebo zveřejněte. Určitě je kolem nás mnoho lidí, kteří vidí jenom „děvky“ a rozčilují se tak vlastně sami na sebe. A možná tento dopis pootevře oči některým ortodoxním puritánům. Kéž by se tak stalo!
Jenom mi, prosím tě, nesklouzni zase k nějakým obavám. Mám tebe i mámu moc rád a jsem Vám oběma vděčný za to, co jste mi dali a co jste mě naučili. Bez Vašeho přičinění bych nebyl dnes tam, kde jsem. A věř, že je mi dobře a jsem šťastný.
Děkuji Vám oběma.
Tvůj syn
