O růži a meči
Táto,
někdy před dvěma roky jsem Ti napsal dopis o pravdě a nahotě. Vím, že Tě tehdy dvakrát nepotěšil. Možná, že dnes vidíš věci již jinak, možná ještě ne. Každopádně za tu dobu se událo mnohé i v mém pohledu na svět. Proto dnes beru do ruky pero (napsat klávesnici, počítač a tiskárnu se sem opravdu nehodí) a píšu Ti podruhé:
Rozhodl jsem se tak vlastně až po rozhovoru s člověkem, který mne trpělivě několik let vede při poznávání tajů našich světů. Líčil jsem mu, jak si představuji svoje další žití, co chci a co nechci dělat a také proč to chci dělat. Nadšeně jsem vyprávěl a v očích se mi objevily plamínky štěstí. Tahle moudrá duše se zlehounka pousmála a zeptala se mne: „Víte, že jdete ve šlépějích svého otce? Ten přece také chtěl bavit lidi, rozdávat jim radost a být s nimi šťastný.“ Úplně jsem zkoprněl. Nejen, že se na to nedalo nic namítnout, ona to byla pravda. Skutečná, nefalšovaná pravda, kterou jsem ve své zaslepenosti neviděl!
Začal jsem se ptát sám sebe: „Kdo je můj otec? Skutečně jej vnímám správně? Opravdu je to ten člověk, který klečí na zahrádce a pleje mrkev? Ten, který nutí okolí robotovat na zahradě i zahrádce a vypěstovanou úrodu nemá komu dát? Muž, který raději sklopí oči, uhne pohledem a potom i z cesty, kterou chtěl jít?“
Přemýšlel jsem dlouho. Zavrtával jsem se do Tebe stále hlouběji a hlouběji a … najednou se objevila růže. Tvůj šťastný pohled, když kvetlo rosárium, které jsi vlastníma rukama v tvrdé hlíně vybudoval. Uviděl jsem v Tobě i Adama, který na oplátku kdysi dávno popsané skutečnosti rozdává jablka dychtivým Evám. Hospodáře, jenž se vždycky dokázal postarat o vlastní rodinu. A také člověka, který bavil okolí nenapodobitelným způsobem. Muže, který vše dělal, jak nejlépe uměl. Rytíře dnešních dnů. Pána s růží. Snad jenom ten meč Ti chyběl.
Nepochybuji o tom, že jsi mne spolu s mámou vychoval podle nejlepší vůle. A jestliže jsem se kdy vzdálil Tvým představám, věz, že to bylo nezbytné. Šel jsem pro ten chybějící meč. Našel jsem jej, pomyslně jej třímám v ruce a říkám Ti: „Ono to jde. Můžeme mít svůj meč a prát se za krásu růží. Nikdo nám nesmí bránit, abychom se pokoušeli být šťastní.“
Když jsem začal objevovat Boha a četl Jeho čtvrté přikázání „Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi“, vzkřikl jsem: „A za co? Za co je mám ctít? Že mi zpackali život?“. To je naštěstí již dávno. Pochopil jsem, že jsem od Tebe i od mámy dostal vše potřebné. Vybavili jste mne vzděláním, kterého jste sami díky méně příznivým životním podmínkám nemohli dosáhnout. Dali jste mi víc, než bylo Vaší povinností. Dnes to vnímám právě takhle a to, co jsem kdysi nazval zpackaným životem, nyní beru jako šanci poznávat a objevovat nové skutečnosti. Upřímně Vám oběma za to děkuji.
Někdy se ptám, jak by se odvíjela Tvoje životní pouť, kdybys měl v ruce ten chybějící meč. Byl bys spokojenější? Nevím a možná již nemá cenu uvažovat o minulosti, která se nestala. Přijmi, prosím, ode mne nabízený meč alespoň dnes. Protivníka máš velikého. Nevzdávej se a bojuj. Zdraví je velmi cenný cíl.
Jdu ve Tvých šlépějích. Nesu si kus Tebe a vážím si toho. Taková je úplná a nahá ničím nepřikrašlovaná pravda.
Přeji Ti štěstí, zdraví a lásku. To vše si zasloužíš. Nenech si to vzít nikým a ničím. Neváhej a klidně tas meč. Bojuj sám za sebe. Máš sílu na to, abys vítězil. Vím to. A budeš-li přece jenom potřebovat, kdykoli dej vědět. Stojím blízko, ctím Tě a rád Ti přijdu na pomoc.
Vážím si Tě a mám Tě rád.
Tvůj syn.
