O tvrzeních a otázkách
Maminko,
bude Vám příjemné, když Vás budu takto oslovovat? Všimla jste si, že většina tchýní správné oslovení odmítá, některé dokonce přímo nesnáší? Tuší, že spolu s dceřinými vdavky se mění i jejich vlastní postoj ke světu? Nebo je to něco jiného? Co o tom soudíte Vy? Můžeme se nad tím zamyslet společně?
Co se stane, když nějaký cizí chlap, odvádí z Vašeho domu, milovanou dceru? Co cítí v tom okamžiku duše milující matky? Může se považovat za osamocenou, osiřelou a dokonce nepotřebnou? Jak bylo tehdy Vám? Měla jste se o koho opřít? Stál vedle Vás silný muž, Váš partner, nebo jste jej již dříve odmítla? Proč to tak bylo? Dokázala jste hledat v partnerovi vlastní dcery skutečné hodnoty nebo jste do jejich vztahu promítala zkušenosti z vlastního života? Jaký byl? A jaký bude asi dál?
Shodneme se na tom, že ještě ani nevyléčené rány osiřelé matky, jsou mnohdy znovu rozjitřeny narozením vnoučete? Cítila jste se ohrožena, když jsem Vás poprvé oslovil „babičko“? Musí to být obrovský vnitřní boj, že? Radovat se z nového života nebo se zařadit mezi kandidátky na důchod? Radovat se ze zajištěného pokračování rodu nebo se začít strachovat z vnímání vlastní osoby muži kolem? Radovat se ze štěstí mladých nebo si namlouvat vlastní nepotřebnost? Jak prožívají novopečené babičky tyto chvilky? Co v nich převažuje? Dokázala byste jim říci, co jste tehdy cítila Vy?
Víte, proč Vám píši tento dopis? Ne? Myslíte, že mám jinou šanci s Vámi hovořit? Přimět Vás alespoň na chvilku k zamyšlení, i když již více než rok vlastně příbuznými nejsme? Skutečně jste mi dala příležitost říci Vám, co si myslím o Vašich téměř každodenních návštěvách? Víte, co si doopravdy o Vás myslí vlastní dcera a vnoučata? Unesla byste jejich upřímný pohled a nezkreslený názor? Dokázala byste s námi diskutovat nebo byste zase raději odjela s konstatováním, že Vás nikdo nemá rád? Víte, že jsem kdysi s manželkou mluvil o neudržitelnosti Vašeho působení v naší rodině? A že se tehdy rozhodla pro Vás? Že byla ochotna raději k rozchodu se mnou, něž s Vámi?
Co ji k tomu tehdy vedlo? Byla to láska k Vám? Byl to strach z Vás? Co myslíte? Víte, že tehdy jsem se Vás vlastně bál i já? Jak jinak, si vysvětlit, že jsem raději od rodiny odešel, než abych Vás odkázal do patřičných mezí? A co jsem tím získal? Manželku, děti, rodinu, pocit zázemí již nemám, co mi to tedy přineslo?
A co jste získala Vy? Cítíte se silnější? Jak Vám vyhovuje role táty, kterou jste tak ochotně převzala? Myslíte si, že jste učinila dobře? Jsou Vaši blízcí šťastní? Jste šťastná Vy? Mají Vás lidi rádi?
A můj nynější vztah k Vám? Dovolíte, abych Vám upřímně poděkoval? Mohu Vám prozradit, že s odstupem, který jsem získal právě kvůli Vašemu nesnesitelnému chování, přišla i řada poznání? Jaká? Které by oslovilo Vás? Že uhýbat se nemá, protože tím umožňujeme vládu nespravedlivých? Že bez dobré komunikace nemůže nastat jakýkoli rozvoj vztahů? Nebo že ten, kdo nám zdánlivě škodí, vlastně ve skutečnosti prospívá, protože nás vytrhuje z nečinnosti a nutí k práci na sobě? Co byste si vybrala Vy? Rozumíte mi, když Vám upřímně děkuji? Myslíte si, že mi někdo v životě ublížil více než Vy? A uvědomujete si, že jste tím pro mne vlastně mnoho udělala? A že Vám poděkování právem patří?
Dokázala byste je přijmout i v duchu dřívější výzvy „děkujeme – odejděte“? Nebo si myslíte, že by se má bývalá manželka a děti nedokázaly bez Vás o sebe postarat? Začnete konečně sama se sebou také něco dělat nebo nejprve donutíte k odchodu z rodiny děti? A jak Vám bude, až konečně prohlédne i Vaše dcera? Odejde? Bude i potom dále ochotna hrát Vaši hru na přemoudřelou matku a hloupé dítě? Nebo si Vážně myslíte, že jí donekonečna bude moct paralyzovat tvrzeními o její neschopnosti? Co se stane, až pochopí, že to není neschopnost její, ale Vaše obavy odpoutat se od ní, dát jí volnost, umožnit jí být samostatnou?
Z jakých zdrojů čerpala moje manželka v dětství pro získání sebedůvěry a samostatnosti, odvahy v rozhodování? Je dobré, aby dítě bylo i ve své dospělosti závislé na svých rodičích?
Jaký pocit máte právě nyní, když jste dočetla až sem? A bude stejný, až na toto místo dočtete příště? Záleží Vám vůbec na pocitech? Vlastních nebo druhých? Jak to bude dál?
Co myslíte, jak spolu lidé obyčejně komunikují? Tvrdí neustále něco nebo kladou otázky? Zkoušela jste si někdy třeba v rozhovoru spočítat, kolik bylo otázek a kolik tvrzení? Kdy se lépe odpovídá: když člověku někdo něco tvrdí nebo když se jej na něco ptá? Jak jste na tom s komunikací Vy? Tvrdíte nebo se dokážete zeptat?
Máte chuť se na něco zeptat mě? Nebo se raději zařadíte mezi závislé matky na svém dítěti, které přece vědí i bez ostatních samy vše nejlépe a proto dítěti řídí život i v jeho dospělosti? Máte možnost a příležitost se mě zeptat? A máte na to vůbec odvahu?
Váš bývalý zeť
PS: Nebo by Vám více vyhovovalo „bývalý manžel Vaší dcery“?
